ROZHOVORY

Rozhovor: Martin Stranka dobývá svými fotkami svět!

Martin Stranka se začal fotografii věnovat roku 2007, i když ji nikdy nestudoval a byl vždy sám sobě samoukem, dostal se na pozici fotografa, který budí zájem celého světa. Za poslední 2 roky posbíral přes tři desítky mezinárodních ocenění. Pyšní se tak řadě úspěchů, kterých nedosáhli ani ti, kteří fotku studovali léta. Martin fotku vnímá jako prostor, kde nachází rovnováhu a klid. Jeho výstavy bylo možné shlédnout od Ameriky, přes Evropu až po Asii. Miluje vůni podzimu, třpytící se poletující zrnka prachu v západu slunce a ten pocit, když za jízdy autem vyndáte otevřenou dlaň z okýnka proti proudu vzduchu. S Martinem jsem měl tu možnost spolupracovat a můžu říct, že je to obrovská čest a také zkušenost, které si vážím. V následujícím rozhovoru se vám Martina pokusím přiblížit. Kdo ho nezná, bude jeho prací uchvácen jako mnozí z nás. Více fotografií a informací naleznete na www.martinstranka.com

Která fotografie ti je k srdci nejblíž a proč?

Je zvláštní, že pokaždé, když odpovídám na tuto otázku, skoro vždycky je to nějaká jiná fotka. Je to asi podle momentální nálady a chvilkového rozpoložení. I tak se v mnoha případech přikládám k fotce „Close“. Jedná se o zachycení momentu, jak si já představuji okamžik naprostého balancu, stability, rovnováhy a jakéhosi vnitřního klidu

Kterých úspěchů si vážíš prozatím nejvíc?

Úspěch je opravdu relativní slovo. Co je to úspěch? Je to moment, kdy se člověk začne focením živit? Je úspěch to, že může fotograf pořádat výstavy? Pro mě osobně je úspěchem to, že po tak krátké době mohu stát plně na svých nohách, živit se fotografií už v tak brzkém věku 27 let. Pokud bych úspěch pojal jako porovnání s ostatní světovou špičkou, pak si nesmírně vážím několika mezinárodních ocenění v oblasti fotografie. Asi nejvíce pak za tento rok ocenění „Emerging Talent Award“ mezinárodní soutěže Nikon Photo International 2010 – 2011, které se zúčastnilo přes 60.000 fotografů z celého světa. Sám ani nevím jak, ale za 2 roky se mi podařilo posbírat přes 30 mezinárodních ocenění a upřímně si vážím každé ceny. Opravdu.

"I Came So Close"

Kde tedy nejčastěji prezentuješ své fotografie?

Všude kde je to možné – od webových článků, přes tištěné časopisy, katalogy, obaly knih a hudební CD, až po kamenné galerie především v zahraničí (od USA, přes Evropu až po Asii).

Jakým způsobem se tvoje práce propojuje s komerční tvorbou?

Zde musím být za jednu skutečnost nesmírně vděčný. Skoro každý fotograf se setkal s tím, že pokud se chce dnes uživit fotografií, musí nějakým způsobem fotit i komerci, kde jsou největší peníze, ale bývá to často mimo zájem fotografa. To bylo z počátku pro mě něco, čeho jsem se bál, neboť nerad fotím tzv. „na rozkaz“. Živit se artovou fotografií je dosti těžké. Naštěstí většina klientů přichází s tím, že je zaujala nějaká fotka z mého portfolia a že by rádi něco v tomto stylu pro jejich komerční účely. To znamená, že mohu neustále fotit to, co je mi blízké a propojit to jen s komerční oblastí. Příkladem bylo navázání spolupráce s největšími knižními nakladatelstvími v New Yorku jako Harper Collins a Sterling Publishing. Ponechávají mi „volnou“ ruku v mém stylu, jen vždy popíší, co je obsahem knihy a jak by si obal knihy představovali. Vzniká pak úžasná spolupráce a oboustranná spokojenost.

Takže tedy dáváš přednost komerčním projektům nebo těm artovým?

Komerce je vždy výzva, vlastní artová fotografie je vždy maximální seberealizace. Asi takto jednoduše bych to popsal.

"While You Were Sleeping"

Kdo kupuje nejčastěji tvé fotografie?

Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Skutečně jsem velký patriot. Narodil jsem se zde, vyrostl a mám zde kořeny, ale Češi opravdu nejsou tou kupní silou. Jedná se především o zahraniční klienty, kteří vnímají fotografii jako hodnotný doplněk jejich domácnosti, který jim dokáže dekorovat celý byt. Zde v Čechách nejsme na to moc naučení. Zde si radši koupí drahou kabelku či boty, neboť je to něco, co je vidět před ostatními. V zahraničí na východ je to prestiž, mít doma na zdi drahou fotografii či obraz. Je to o mentalitě lidí a jistým způsobem i o minulosti národa. Ve většině případů se jedná o lidi na vyšších postech, kteří tolik nemusí řešit peníze. Ale je to různé – od manažerů bank, přes právníky, umělce, až klidně po studenty, kteří většinou ovšem volí menší rozměry fotografií.

Kde vznikla ta idea fotit?

Jak se říká: „Něco končí a něco nového začíná“. Bohužel jsem před pár lety přišel o přítele, který se utopil a jako ventil jsem utekl k fotografování. Jsou to ty momenty, kdy nejste schopni pojmout události kolem vás racionálně a nenacházíte odpovědi, které se vám honí hlavou. Nějakým způsobem jsem našel útočiště ve fotce a v prostoru, který vám poskytne právě fotografie.

Může to být tedy ten důvod, proč na mě tvé fotografie působí melancholicky až surrealisticky?

Asi. Je to možné. Neumím si to moc sám vysvětlit. Fotografii jsem nikdy nestudoval, k prvnímu foťáku jsem se dostal jak slepý k houslím a tak nějak to celé začalo. Lidé, kteří mě neznají, si často myslí, že musím být hromádka neštěstí a pesimistického myšlení. Opak je pravdou. Je to spíše o tom, že člověk žije jakýsi dvojí život. Já vím, zní to celkem schizofrenně. Když trávím čas s přáteli, je to skutečně o divoké zábavě. Naopak když mám tu potřebu ze sebe něco dostat, přichází to druhé „já“.

"Close"

Všiml jsem si fotografie „Stay“, která vyčnívá nad klasickým stylem ostatní tvorby. Vznikla z nějakého hlubšího významu?

Je úplně jiná. Je zcela jiná, neboť jsem v tomhle období několika měsíců zpět zažil událost, která pro mě byla právě taky zcela jiná a naprosto nová. Na chvíli jsem přemýšlel, zda bych chtěl sdílet okolnosti této fotky, ale pokud můžu, pak se zdržím popisu. Jedná se o osobní záležitost někoho blízkého a plně respektuji jeho soukromí. Cítil bych se sám jak nahý. Věřím, že to chápeš.

Naprosto! Děkuji za upřímnost. Dobrá tedy. Máš pocit, že tvoje tvorba od počátku po dnešní fotografie prošla nějakým vývojem? Změnilo se za tu dobu něco i v tobě?

Když procházím celé 5-ti leté portfolio, zjistil jsem, že dříve jsem se soustředil víc na monochromatické fotky se zaměřením na části lidského těla. Postupem času se začala objevovat barva ve fotkách a jakoby jsem se oddálil od toho těla a začal fotit člověka jako celek. Takže určitě změna barevnosti, tonality a především oddálení od objektu a zasazení člověka do velkého prostoru.

Čím víc jsem pozoroval tvojí tvorbu, zjistil jsem, že velmi často na tvých fotografiích lidé levitují kousek nad zemí, co za tím stojí?

Jednou větou svázanost s materiálním světem. Nějakým způsobem se snažím zhmotnit představu člověka a jeho vnitřního dialogu se sebou samotným. To, co nás neustále drží „při zemi“, je velmi často materiálno a konzumní život. Ta analogie levitace je to oproštění se od toho hmotného, co nám často svazuje ruce. Celkově jsem zjistil, že nohy vnímám jako jakýsi pojící prvek, který nás „omezuje“.

"But I Would"

Podle čeho si lidi vybíráš? Cítíš z nich nějaký příběh už předem, který se snažíš přenést do fotky?

Nerad pracuji s profesionálními modely a modelkami. Pro mě je fotografie o pocitech, osobnosti člověka, příběhu na pozadí celé scény. Proto si vždy vybírám z okruhu svých přátel lidi, které znám a znám i jejich povahu a jejich životní cesty a potažmo i osudy. Pro mě je fotografie tak silně osobní a intimní záležitost, že k tomu opravdu potřebuju lidi blízké. U komerce to bývá v podstatě jinak – tam se hledá konkrétní vzhled a typ člověka. A když kolem tebe pobíhá team maskérů, kadeřníků, vizážistů – tam se už ta intimita a soukromí celkem stěží hledá.

Co je pro tebe inspirací?

Vím, že to bude znít možná jako otřepaná fráze, ale život sám je skutečně nekonečnou inspirací. A v mnoha případech to bývají všední okamžiky, kterých si lidé jen stěží všímají a většinou zcela přehlížejí. Sám vím, jak mě dokážou zastavit některé momenty. Mám fixované jisté dřívější období. Vím, jak moc mě dokáže zastavit třeba vůně podzimu. To je i důvod, proč na tolika fotkách používám poletující podzimní listí. Ta metafora padajícího listí je právě to, že něco končí – aby něco nového mohlo znovu začít. Jednoduché. Proto jsem říkal, že častokrát ty jednoduché věci dokážou mít v sobě i hlubší myšlenku. Taky samotné světlo bývá tím nejlepším nástrojem pro fotografa a zároveň inspirací. Dodnes mě fascinuje jistá scenérie. Místnost, zapadající slunce a jeho dopadající oranžové paprsky zvýrazňující poletující zrnka prachu. Zcela triviální a přitom dokonalý. Dokázal bych se na to dívat celé hodiny.

Když se podívám na tvé fotografie, můžu vidět, že ve většině případů fotíš mužské modely, chci se zeptat, zda je to nějak spojené s tvojí orientací?

Je a není. Lidská sexualita je dle Z. Freuda nejsilnějším hnacím motorem ovlivňující naše jednání – velmi často nevědomě. Obecně řečeno. Já spíš vnímám lidské tělo jako naprosto dokonalý sdělovací prostředek a zrcadlo jeho vnitřního světa. Neskrývám to, že mužské tělo je pro mě bližší. Logicky se v něm dokážu mnohem lépe najít a skrze něj reflektovat své vize. Asi můžu říct, že ženské tělo mi nabízí tu jistou křehkost a mužské tělo zas tu osobní intimitu. Baví mě oboje, každý tak trochu jinak.

Říká se, že většina fotografů má poměr se svými modely, jaký na to máš názor ty!?

Chápu, kam tím míříš, ale bohudík musím říct, že je to mylná fráze. Pokud by si něco takového fotograf dovolil, během chvíle by byl bez práce. Nikdo by s ním nechtěl spolupracovat. Chápu, že toto prostředí k té myšlence více svádí, ale opravdu tomu tak není.  Každý, kdo vnímá svou práci profesionálně, si něco takového nemůže dovolit. Výjimkou je, že jsem během svého 6-ti letého vztahu často využíval svého přítele k focení – tam vznikla i například jedna z mých nejoblíbenějších fotek „Rejected“, která je použitá jako hlavní fotografie tohoto článku. Ale partner a cizí model je naprostý rozdíl. Tímto bych mu chtěl poděkovat za jeho pevné nervy, neboť focení nebývá vždy takový med, jak se někteří domnívají. I tak je to nepopsatelný svět mezi sněním a bděním.