KAREL JECH: Trnitá cesta za splněným snem

02.01. - Kultura

Karel main

Jako člověk, který se veřejně projevuje, jsem si musel nějakou dobu zvykat na skutečnost, že se má práce nemusí vždy setkat pouze s kladnými reakcemi. 

Trvalo celkem dlouho, než jsem si uvědomil, že se ozvou pouze ti, jejichž kritika je myšlena negativně (zda jde o kritiku konstruktivní nebo jakkoliv jinak myšlenou, teď pominu). Souhlasná slova a slova chvály zůstávají často nevyřčena a jednomu se tak může zdát, že je jeho práce pouze odmítána.

Zřídkakdy však jde o odraz skutečnosti... O to víc jsou mi pak sympatičtí ti, kteří jsou si sami sebou natolik jistí, že v sobě dokáží najít dostatek síly, aby se přes onu nepříjemnou fázi přijímání negativních komentářů s vůlí přenesli a veškerou energii nadále směřovali k cíli. Jedním z takových příběhů je i cesta Karla Jecha. Tanečníka, jehož tvorba byla zejména u nás hodnocena zkrz prsty a především prostřednictvím obstarožních struktur smýšlení, ve kterých dominovaly zažité konvenční představy o tom, kdo jak tancovat může a kdo zas takhle ne. Jako bych to neznal... Karel se přesto nedal odradit a vytrvale kráčel po stezce za svým vysněným vystoupením, které nedávno proměnil v realitu.

Na počátku Karlova příběhu stojí všem nám dobře známá hudební televize MTV. Klipy, které tato TV vysílala, Karla nadchly natolik, že zatoužil po svém vlastním díle. „Kluk, co by nakrucoval zadkem na songy od Rihanny a jí podobných? To tu ještě nebylo. Přitom v Americe je teď styl, při kterém kluci tančí relativně dost žensky, celkem populární a nikoho už to ani nepřekvapuje,“ vysvětluje své začátky Karel.

Jak to tak už u nás ale bývá, cokoliv, co se vymyká normálu, je ihned špatné a zavrženíhodné. Překvapivé přitom je, že první vlna kritiky se na Karla snesla z největší části od homosexuálů. Od lidí, u nichž by jeden předpokládal volnomyšlenkářský pohled na věc. Můžeme se jen domnívat, zda za jejich kritikou stál (stojí?) strach z narušení vlastní identity, naprosto zcestná představa o vytváření nevhodného obrazu komunity nebo jen obyčejná snaha vyřádit se na bezpečeném místě u klávesnice.

Podobná slova se Karla zjevně nikterakt nedotýkají: „Vím, že někomu moje tvorba může připadat kontroverzní. Jsem gay a dělám něco nestandardního. Navíc způsob, kterým to dělám, je něco, k čemu si lidé u nás musejí nejprve nalézt cestu. Ale to je v naprostém pořádku, bez těch prvních bychom se jako společnost vůbec nikam neposouvali. Byl bych hodně naivní, pokud bych si myslel, že se objeví pouze pozitivní reakce,“ dodává Karel.

K takovému postoji se ovšem musel Karel nejprve dopracovat přes přijetí a snahu nějakým způsobem na kritiku zareagovat: „Jsem ten typ člověka, který rád vrací údery a někdy ty moje "údery" postrádají dekórum. Snažím se to už teď víc držet na uzdě, ale někdy je to prostě těžký. Kritiku rozděluju na víc druhů a dodnes jsem prostě nepřijal a ani nejspíš nikdy nepřijmu ten druh kritiky, co má za účel člověka shodit a navážet se do něj. A tu bohužel taky praktikuje dost lidí. Takže dříve jsem na tenhle typ kritiky reagoval stejně nevrle, ale teď už se snažím držet si jazyk za zuby, i když si o těch lidech myslím své. Dost mě totiž i naučilo to, jací bojovníci lidé za monitorem umí být. Jejich největší zbraň je klávesnice, kterou pohání neomezenou zásobou ne zrovna vybranýho vyjadřování se. Ale jakmile takovéhle lidi potkáte v reálu, většinou se zmůžou jen na jedovatý pohled. To mě naučilo si z takových lidí nic moc nebrat - vyťukat nadávky umíme každý, ale přijít a říct negativní názor do očí, to už z nás umí málokdo. Protože v dnešní době je tak častá faleš, že se upřímnost bere jako urážka.“

Silný postoj, vůle, píle a odhodlání musely zákonitě vést k úspěchu. Jako svůj největší dosavadní úspěch Karel vidí vystoupení na maturitním plese jeho ročníku: „Týden po začátku prosince jsem měl maturitní ples s mojí třídou. Vystupoval jsem při něm se skupinou JUSTINCREDIBLE TEAM, do které jsem dříve patřil. A to byl moment, kdy mi došlo, jak moc se vyplatila všechna ta dřina a léta práce na sobě. Když jsem začal chodit do prváku, bylo normální jít po chodbě a slyšet od třeťáků volat věci jako "buzno" a tak dále. Nikdo by v tu dobu neřekl, že nějakej Karel by mohl vystoupit s tím jeho "kroucením" na maturáku. Ale stalo se. A pro mě to bylo neskutečně významný, protože tam byli nejenom ti, co po mně po chodbách posměšně volali, ale i moji kamarádi, rodina. Například moje rodiče moc uchvácení z mýho tancování nebyli, ale po tom vystoupení už na věc koukali jinak. Táta pořád opakoval, jak je na mě hrdý a mamka byla celá naměko z toho všeho. A v průběhu noci jsem si vyslechl od X lidí, jak jsou na mě hrdí a jak se jim vystoupení líbilo. To bylo poprvý v životě, co jsem upřímně brečel z radosti a naplnění. Najednou mi došlo, že je na mě opravdu někdo hrdý. A to bylo pro mě splnění snu. Myslel jsem si, že můj sen je být slavný, ale ne. Můj sen byl, aby na mě byl někdo opravdu hrdý. Abych to nemusel být pořád jenom já, kdo si bude nalhávat, že je sám na sebe hrdý. A stalo se. A za to všechno, tu dřinu, úsilí, posměšky ... Za to to prostě stálo.“

Sám Karel uznává, že jej mnozí mohou vnímat jen jako egocentricky smýšlejícího namyšlence. Skutečnost je ale jiná. Dle jeho slov je z velké části také introvert a za svůj úspěch vděčí také lidem okolo sebe: „V očích nemála lidí jsem namyšlenej kluk, co myslí egocentricky. Ale ve skutečnosti si myslím, že pokora je neskutečně důležitá a snažím se jí v sobě neustále udržovat. A po tomhle momentu mi naplno došlo, jak moc jsou důležití lidé okolo. Bez skupiny a Matěje, se kterými jsem tam vystoupil, bych to nikdy nedokázal. Bez lidí, co stáli pod pódiem a fandili mi, bych byl nic a neměl ani pro koho tancovat. Tohle je vždy důležité si uvědomit a být vděčný všem okolo.“

A to je jenom začátek. Životní bod, který dokáže namotivovat o mnoho víc, než jakákoliv pozitivní kritika na monitoru. Jen škoda, že je takových příběhů u nás stále poskrovnu. Nebo jen nejsou vidět?

Na video se můžete podívat zde:

Karel 1

Karel 2

Karel 3

Karel 4

Foto: Dominik Kučera photography

0

Autor