Lejla Abbasová: Coming out v Africe je hrdinský čin

11.10. - Co se děje

2234

S Lejlou Abbasovou, moderátorkou, modelkou a bývalou mluvčí ministra pro lidská práva a národnostní menšiny jsme si povídaly především o Africe.

 

LUI: Dobrý den, Lejlo, jak se máte?

Lejla: Jak se mám? (smích) Dobře se mám.

LUI: To jsem ráda. V posledních letech jste pracovala jako moderátorka, nyní máte malého synka. Jste tedy maminka na plný úvazek?

Lejla: Výhodou mého zaměstnání je, že je poměrně flexibilní, i časově, a já jsem díky tomu vlastně nikdy úplně nevypadla z pracovního procesu. Moderuji hlavně po večerech. S narozením Davídka jsem si pochopitelně dala takovou menší pauzu, ale jak říkám, moderování mě živí, a to prakticky nepřetržitě. V současné době se také možná něco rýsuje v televizi, uvidíme.

LUI: Kromě moderování se věnujete především charitě. Před několika lety jste založila nadační fond Asante Kenya. Můžete ho čtenářům přiblížit?

Lejla: Jedná se o nadační fond, který finančně podporuje dvanáct existujících projektů v Keni. Jedná se o základní školy, ale také projekt počítačové výuky pro děti ze slumu. Teď se intenzivně věnujeme internátní třídě ve městě Narok, kterou jsme otevřeli pro holčiny, Masajky, které utekly před hrozbou ženské obřízky. Během půl roku se na projektu vystřídaly tři dobrovolnice z ČR, mimo jiné akademická malířka Gizela Šbóková, které se tyto dívky snažily naučit, jakým jiným způsobem se dají zpracovávat korálky. Tedy pomoci dívkám zlepšit to, v čem jsou nejlepší a to ve výrobě šperků. Do budoucna plánujeme zřídit vlastní značku oblečení a šperků. Šperky budou vytvářené v rámci tohoto projektu a oblečení v rámci partnerské organizace Njovu o. p. s., která má svoje projekty v Zambii. To je náš velký cíl, na kterém pracujeme už vlastně rok a půl. Jelikož jde o zavedení značky, je to poměrně náročná a mravenčí práce. Situaci komplikuje především to, že výrobny jsou v Africe a také fakt, že samozřejmě nejsme komerční firma, tudíž se snažíme všechny naše aktivity dělat s co nejnižšími, ideálně nulovými náklady.

2245

Lejla Abbasová ozdobená šperky internetového obchodu Imana.cz

LUI: Vnímáte nějakým způsobem při svých četných cestách do Afriky existenci a poměry tamní LGBT komunity? Jak funguje, jestli vůbec?

Lejla: Musím přiznat, že na tohle téma jsem se bavila tak se dvěma lidmi. V tomhle ohledu je Afrika na úrovni doby kamenné. Přiznání se k tomu, že jste gay nebo lesba je prakticky nemožné a já osobně nevím o nikom, kdo by se ke své homosexualitě veřejně přiznal. Je možné, že se tak děje ve sféře horních deseti tisíc, kde se ovšem já nepohybuji. Každopádně ostrakizace homosexuality je tam skutečně neuvěřitelná. Afričané věří, že lidé jsou homosexualitou postiženi, v lepším případě se mají léčit, v horším dochází k těžké šikaně a násilí. Jak říkám, hluboký středověk.

Více: Analýza: Nenávist zabíjí...

LUI: Jedním z nejpalčivějších problémů Afriky je hrozba HIV/AIDS, s níž se v Evropě poměrně úspěšně vyrovnáváme. O to samé se prostřednictvím nesčetných aktivit snažíme i v Africe. Vidíte nějaké zlepšení v této oblasti?

Lejla: Co se týče HIV/AIDS, ke snižování jeho výskytu rozhodně nedochází, spíše se neustále rozšiřuje, a to takřka geometrickou řadou. Musím přiznat, že jsem zažila období, kdy jsem si při projíždění vesnicemi v určitých oblastech palčivě uvědomovala, že tam vlastně vůbec není vidět střední generaci. Všude vidíte děti a staré lidi, což v Africe znamená 45 až 50 let, ale nikde mladí lidé kolem dvaceti. Většina mladých začíná svůj sexuální život daleko dřív, než je zvykem v Evropě, a tak také umírají na AIDS daleko dřív, než Evropané. Bez léčení je to otázka pár let. Bohužel, k HIV pozitivnímu členu rodiny se nikdo veřejně nepřihlásí. Umírat na AIDS je ostuda, proto se důvod úmrtí často svaluje na malárii nebo jiná onemocnění. Většinou, když zemře někdo z rodiny, umírají i další její členové. Obvykle je to linie otec – manželka – děti, pokud se narodily po nakažení matky. Často ale sami nemocní netuší, že jsou nakaženi, protože testování je bud dobrovolné nebo v závislosti na lékařských zákrocích, při kterých by se měly HIV testy dělat (sic!), ale ke kterým ale u dotyčného za celý život nemusí vůbec dojít. Někdy se HIV pozitivní osoby nahlásí, ale to je spíše výjimka a v Africe je to stále bráno jako hrdinský čin. Co k němu tyto lidi motivuje, je především přístup k lékům.

LUI: Není hrozba AIDS v Africe také zneužívána jako nástroj propagandy při již zmíněné démonizaci homosexuálů? Podobně jako v osmdesátých a na počátku devadesátých let v Evropě a v USA.

Lejla: Problematika AIDS je v Africe natolik vážným a masově rozšířeným problémem, že se v žádném případě nevztahuje pouze na gay komunitu, ale skutečně na celou populaci.

LUI: Kromě boje za práva národnostních menšin se angažujete také v problematice menšin sexuálních, mimo jiné jste se letos už podruhé účastnila Prague Pride, je to tak?

Lejla: Ano, loni jsem na Pride spolu moderovala koncert na Střeleckém ostrově. Letos jsem se byla „jen“ podívat.

LUI: Vnímáte nějaký pozitivní posun, co se týče LGBT komunity v Česku, jejího postavení a vnímání českou společností?

Lejla: Já jsem v podstatě vyrůstala mezi komunitou homosexuálů, hlavně v době rané puberty, jsem měla tři nejlepší kamarády gaye, s jedním jsem později i částečně bydlela. Problematika LGBT je mi blízká i vzhledem k tomu, že i já jsem byla jiná a podvědomě jsem vyhledávala lidi, kteří byli také jiní. At už to byla komunita cizinců, homosexuálů nebo alternativního podhoubí tehdejší Prahy. Mám pocit, že od té doby, což už je bratru skoro dvacet let, nejsou homosexuálové chápáni jako jakýsi okraj společnosti. Osobně jsem strašně ráda, že se najde čím dál víc lidí, kteří se ke své orientaci přihlásí. Především ve vrcholné politice nebo vrcholném managementu, protože právě tyto coming outy drobí představu o homosexuálech jako o nějakých asociálech a podivínech.

LUI: Co se týče tématu adopcí dětí homosexuálními páry, jak se k tomu stavíte Vy?

Lejla: Já jsem pro, ale Česká republika není na tento krok ještě bohužel připravena. V konečném důsledku by schválení takového zákona v dnešní době ublížilo především LGBT komunitě a v důsledku ostrakizace i potažmo oněm dětem. Nicméně si myslím, že v době, kdy máme přeplněné dětské domovy, by se mělo o adopci dětí homosexuály uvažovat minimálně z tohoto úhlu pohledu.

Více: AIDS: Konec lavinového šíření HIV?

LUI: Vy jste v roce 2005 moderovala reality show Big Brother, sledujete nové VyVolené?

Lejla: V podstatě zcela výjimečně. Neříkám, že to nevnímám, že nevím, o co se jedná, i když to není tak úplně šálek mého čaje. Když na mě někde vyskočí, přečtu si o nich, podívám se, ale rozhodně tím nežiji. Podle mého názoru jsou poslední VyVolení jen čistý kalkul. Když se v Česku tento druh reality show objevil, bylo to něco nového, diváci ani účastníci v podstatě nevěděli, co čekat. Teď už v reality show chybí i ta minimální spontánnost, která byla podstatou. Televize v Česku teď chrlí jednu „hvězdu“ za druhou, ať už z talentových soutěží nebo z  reality show a já si myslím, že už je toho zkrátka moc. Big Brother a Vyvolení byly v té době fenomén, ale jejich čas už je prostě pryč. A je to podle mě I otázka dramaturgie. Když jsem kdysi studovala Big Brothery v zahraničí, viděla jsem obrovskou nápaditost televizních dramaturgů, která u nás prostě chybí.

LUI: Mluvíte o kalkulu z řad účastníků i tvůrců, vidíte jako prostý kalkul i do jisté míry překvapivé množství gayů a leseb, které se poslední řady VyVolených účastní? Počítali podle Vás tvůrci při castinzích s tím, že je homosexualita stále ještě dostatečně kontroverzní společenské téma na to, aby to bylo pro diváky zajímavé?

Lejla: Tento typ show vyžaduje extrémy, je jedno jestli jste gay, lesba nebo hysterickej Vladko. Je fakt, že dnes je tento „extrém“ pro společnost přijatelnější, než byl před sedmi lety, kdy by podle mne byl výběr takových soutěžících nemyslitelný. Dnes je to extrém adekvátní, pokud mám použít tuto rétoriku, především mimo velká města, která jsou cílovou skupinou těchto reality show. V Praze už tématem homosexuality těžko někoho zásadně překvapíte.

LUI: Říká se, že každá holka by měla mít svého gaye, co vy na to?

Lejla: (smích) Rozhodně bych to vztáhla i na ostatní menšiny. Každý běloch by měl mít svého Roma, například. Míněno ovšem ve velké nadsázce. Já si myslím, že pro holku má kámoš homosexuál spoustu kladů, stejně jako i své zápory. Ale nepaušalizovala bych to, je to prostě o člověku. Předpokládat, že každý gay je pro ženskou výhra, je samozřejmě nesmysl, i když predispozice tam jsou.

LUI: Co plánujete na nejbližší týdny?

Lejla: Co se týče Asante, připravujeme velký projekt, který děláme už nějaký ten týden. Jedná se o fotografický projekt s názvem Komunikuj, který pro nás fotí Tomáš Durňák. Vybrali jsme pro něj devět českých osobností, které mají na fotografiích ztvárnit určité emoce. Původně jsme si mysleli, že bychom s tímto projektem přišli na předvánoční trh jako obvykle, ale pak jsme se rozhodli, že to přetáhneme do doby mrtva, tedy na leden, únor, kdy budeme mít na trhu menší konkurenci. Fotografie se pochopitelně budou dražit. Tomáš Durňák už nafotil Karla Schwarzenberga, Ondru Soukupa, Ester Janečkovou, Vilmu Cibulkovou a Tomáše Hanáka. Účast přislíbila Jitka Čvančarová, Beáta Rajská, Robert Vano a další osobnosti, kterých si upřímně vážím. Výtěžek půjde na již zmíněný projekt Narok pomáhající holčičkám prchajícím před ženskou obřízkou. Pozítří (10. 10. 2013, pozn. red) se zrovna bude fotit Vilma a já se těším, jak ty fotky dopadnou. Co se týče konkrétně mé osoby, já mám teď období „žní“. Poslední měsíce roku většina z nás vydělává na zimu, tedy leden až březen, takže mě čekají klasicky večírky a další společenské akce.

LUI: A jak to zvládáte se synem, má kdo hlídat?

Lejla: Já začínám moderovat většinou až kolem sedmé, pokud je to v Praze, malej skoro ani nevěděl, že jsem odešla. Hlídá většinou moje máma nebo Michal (Kocáb, pozn. red.).

LUI: Teď už si vašeho odchodu všímá?

Lejla: Bohužel, ano, a dost hlasitě. Ale jakmile mu dáte do ruky hračku, tak je to v pohodě. (smích)

P8100334

Po nákupu pro základní školy Yengu Orphanage Academy

 

Nadačního fond Asante Kenya a Projekt Medela založila moderátorka Lejla Abbasová. Asante Kenya aktuálně podporuje 12 projektů v Keni, především základní školy, pěti z nich pomohl ke stavbě nových budov.

Dále zřizuje Asante Kenya projekt Narok, který pomáhá dívkám utíkajícím před ženskou obřízkou a počítačovou učebna pro děti ze slumů e-Afric@ Cyber Café.

V České republice otevřel společně s partnerskou organizací Njovu o.p.s. charitativní e-shop se šperky a doplnky z Keni a Zambie Imana.cz.

Nadační fond funguje na dobrovolnické bázi, spolupracovníci si náklady hradí ze svých zdrojů, dary tak téměř beze zbytku putují přímo africkým projektům.

Další info naleznete na www.asantekenya.org a facebooku.

Budeme nesmírně rádi za jakýkoliv finační příspěvek na sbírkový účet nadačního fondu 1211009464/5500! Z celého srdce díky!

 IMG 1821 Medium Small

Masajské dívky z projektu Narok

Foto: Jakub Ludvík, Lucie Vítková, archiv Lejly Abbasové

 

0

Autor